Fotografie otevírat do stejného okna		Fotografie otevírat do nového okna		Optimalizováno pro MS Internet Explorer, rozlišení monitoru 1024 x 768, velikost písma - malé

SÁZAVA 2004 fotovýprava za krásami podzimu

Jak to viděl Fanda s Hankou
Ivo a Ota nás v psaní textu předběhli a podali vyčerpávající informace o průběhu fotovýpravy včetně historie místopisu, což velice vítáme. Za nás bych chtěl poděkovat Ivovi za pozvání na první naši účast na akci tohoto zaměření, která nás nadchla svými barvami, bezva lidmi a pohodovou náladou... Člověk si nejen zafotí, ale také si popovídá, zasměje se, nají se a pozná místa, kde ještě nikdy nebyl. Po zhlédnutí Ivovy rodící se stránky z fotovýpravy nás potěšil pohled na věc více objektivy. Někdo vidí stejné motivy trochu jinak a zajímavěji, nebo objevíme fotku, která unikla našemu zraku a zajímavý motiv jsme přešli bez povšimnutí.
Máme za to, že by se podobná akce měla opakovat častěji, i v zimě, se sněhem, a nemusí to být jen příroda, mohou to být i mizející periferie Prahy, jako je třeba mé oblíbené Kladno, ze kterého dělám cyklus a dokumentuji cikánskou čtvrť a bortící se Poldovku. V Praze jsou dosud stojící domkářské kolonie, líbí se mi staré Střešovice s romantickými zákoutími, tuto neděli jsme procourali Liboc, kde v jílovité půdě bylo objeveno unikátně zachovalé neolitické naleziště, a my nahlédli do dokonale zachovalého hrobu staréhu 7000 let. Tímto si uvědomuji, že je na čase také zhotovit své webové stránky, abychom se mohli podělit o informace o fotogenických místech Prahy a okolí.

Jak to viděla Hanka s Tomášem a Janou

Jak to viděl Ivo
Je sobota 23. října roku 2004. Matička příroda ukazuje svoji přívětivou tvář; jakoby chtěla říci, že bere "rosničkáře" na milost. Vypadá to na pěkný den typického babího léta. Vzdor množství odeslaných pozvánek se na pražském hlavním nádraží scházíme jenom dva. Ota a já. Na vršovickém nádraží vybíhám ze soupravy a mávám na Fandu s Hankou, aby si přistoupili k nám. V Čerčanech se přidáváme k davu lidí, kteří z benešovského osobáku přestupují na posázavskou lokálku. Tu a tam u někoho zahlédnu s fotoaparátem pověšeným na krku, či přes rameno přehozenou brašnu. Tváře mi však jsou neznámé, a tak se dotyčných neptám, jestli nejdou "náhodou" na fotovýpravu. Myslím, že trapasů jsem měl už ve svém životě dost a dost. Však se ve Lštění uvidí. A také se vidělo. Jakmile čtyři vagónky lokálky odsupěly směr Světlá, zůstali jsme na nástupišti jen my čtyři. Za chvíli však zakvílely brzdy, a před železničním přejezdem zastavila bílá fabie, z níž se na nás culila Hanka s Janou a Tomášem. Předem domluvené jádro party je kompletní. Nějakou dobu bádáme nad rozevřenou mapou a nemůžeme se shodnout, kterým směrem se vydat. Modrá turistická trasa zde totiž nezačíná ani nekončí, takže máme na výběr, buď pokračovat podél trati, nebo projít Lštěním. Škobrtání po pražcích není nejpohodlnější, volíme tedy schůdnější vesnickou asfaltku. Procházíme kolem několika domků a zahrad, načež se opět ocitáme na trati, nějakých dvě stě metrů před železniční zastávkou. Dovoluji si oponovat Otovi který tvrdí, že po trati se dá jít jenom dvěma směry. Evidentně zapomněl na výhybky. Cesta kolem několika domků náhle končí zavřenou bránou, nezbývá než pokračovat po kolejích.
Po ránu jsou pražce ještě mokré, takže sedm párů nohou po nich dílem kráčí, a po těch dřevěných dílem klouže. Přicházíme k dalšímu křížení trati se silničkou. Doprava směr Hradiště, doleva směr voda. Mlha nad řekou vytváří tajuplnou atmosféru, kromě nás není nikde ani živáčka. Jenom několik čerstvých pařezů podává důkaz o tom, že nejsme v lidem zapomenuté pustině. Dostatečně občerstveni pohledem na poklidnou hladinu Sázavy zahajujeme výstup ke kostelíku na Hradišti. Na rozdíl od ostatních do prudkého kopce supím až funím, na čele a zádech vytryskují první praménky potu. Tak nehospodárně zachází tělo s životodárnou solí a vodou.
Hned po dobytí vrcholu svlékám tričko a nastavuji jej sluníčku. Ještě že takhle vysoko sázavská mlha nevystoupila, takže provlhlý kus textilie jistě brzy uschne. Fyzicky zdatnější jedinci s dobrou kondicí mají ještě dost sil prozkoumat kostelík s přilehlým krchovem. Kdo je unaven, usedá na co se dá a doplňuje kalorie. Tedy usedám a doplňuji. Což po návratu z průzkumu činí ostatně i ostatní. Po nasycení, zkonzumování zásob a usušení trička sledujeme dále "po hřebeni" modrou značku. Tu na nejbližší křižovatce zrazujeme a vydáváme se pro změnu po žluté. Procházíme maličkou osadou, čítající několik málo baráčků. Tomáš nachází na cestě jablko, které nepochybně padlo daleko od stromu. Hrajeme fotbálek. Zabráni do hovoru téměř nepostřehneme, že žlutá odbočuje doprava a pokračuje úzkou stezkou lemovanou vysokými listnáči. Pro jistotu ještě srovnáváme okolí s mapou. Zatím nás dochází dvě houbařky s plnými košíky. Pokoušíme se pozvat na smažené bedly, ale máme smůlu.
Sestupujeme táhlým lesním klesáním k řece. Okolí dýchá podzimní vlkostí, paprsky sluníčka vytvářejí mezi stromy podivuhodné obrazce, které uvádějí fotografické duše téměř k extázi. Hanka, v touze po neopakovatelném zachycení bublajícího potůčku, riskuje málem i vlastní život. Listí a mokré kamení na břehu po čertech moc klouže. Opět přecházíme trať a mezi stromy již vidíme hladinu Sázavy. Kdosi prohlašuje, že vlevo nad námi se necházejí rozvaliny hradu Stará Dubá. Otáčím hlavu a děsím se; bůhvíproč jsem si v tu chvíli vzpomněl na tatranské štíty. Přijde mi naprosto absurdní se škrábat do takového krpálu, když jsme poslední kilometr dva šli z kopce. Uzrává ve mně plán, že počkám dole. Svěřuji svůj názor ostatním, ti jej však se mnou nesdílejí a trvají na tom, že na Dubou prostě musíme jít všichni. Podvoluji se většině, na Hančin argument "Prostě s námi půjdeš a basta" není co říci. Tu demokracii byl čert dlužen. Je to zvláštní pocit, škrábat se do kopce po spoustě kamení, zejména když se občas některý z nich uvolní právě ve chvíli, kdy dole kráčí kamarád. Ani fakt, že kámen byl kdysi součástí hradeb či věže, neuklidní.
Po úspěšném zdolání výstupu si dopřáváme odpočinku. Ota nás seznamuje s historií bývalého hradu, Fanda poněkud nedůvěřivě pozoruje mé počínání při fotografování loga výpravy. Ten Nikon je totiž jeho. Hanka pózuje mezi stromy. Dvanáctá hodina již dávno odbila, trávicí ústrojí se začínají ozývat, je tedy nejvyšší čas vydat se dále. Tomáš s Hankou se pokoušejí vylézt bez lan a cepínů na zbytek kamenné zdi. Co by neudělali pro Otu, který touží ulovit ty nejatraktivnější záběry. V duchu mne tak napadá, jestli byl hrad opravdu rozbořen v patnáctém století císařskými vojáky. Jestli na něj spíš nepodnikli hromadný nájezd nějací stěnolezci. I já fotografuji kamennou zeď, kdo ví kdy se sem ještě dostanu, kdo ví v jakém bude stavu. Bude-li ještě. Před stěnu se staví Jana, aby demonstrovala mohutnost bývalého opevnění
Sestupujeme strmým srázem k řece, někteří po svých, jiní po zadku. Ještě několik snímků zbytků středověké hradní brány, a pak již směřujeme proti proudu k Hvězdonicím. Máme štěstí, restaurace je otevřena. Počasí nám stále přeje, zůstáváme sedět venku pod přístřeškem. Servírku poněkud vyvádíme z rovnováhy, neboť až na jedinou výjimku chceme všichni knedlíky plněné uzeným masem se zelím. Ale prý se zeptá kuchaře, jestli jich ještě tolik mají. Po chvíli se vrací s radostnou zprávou, že se dostane na všechny. Dokonce i půlporce nášupu, kterou jsem si přiobjednal, bude. Řádně nasyceni přecházíme Sázavu a po druhém břehu se vydáváme vstříc dalším zážitkům. Když podcházíme dálniční přemostění, sjednocujeme se v názoru, že tady by nikdo z nás bydlet nechtěl. Ten hluk je opravdu nesnesitelný. I když na druhou stranu nutno konstatovat, že i kus betonu se může v přírodě pěkně vyjímat. Kdysi se tomu říkalo "krajina s designem". Cestou se ještě stavujeme u opilé paní hostinské na kávu a colu, a zanedlouho již přicházíme k Hlásce. Nejprve povinný výstup ke zřícenině, jejíž torzo věže může v každém vyvolávat různé představy. Mně kupříkladu připomíná vztyčený... Prst boží. U řeky pak pozorujeme nejen kachny, ale zejména cykloturisty, kteří se potřebují bezpodmínečně dostat na druhý břeh. Evidentně jsou zaskočeni tím, že tu není ani most, ani přívoz. Pak nepovinná, leč vítaná zmrzlina, pivko, tatranka. A vzhůru dál. Do odjezdu vlaku zbývá asi hodinka a půl, nikdo však nedokáže přesně odhadnout, kolik kilometrů nás ještě čeká.
Pesimismus však není na místě. Do Čtyřkol je to coby kamenem dohodil, odtud přes řeku do Lštění jen co by došel pěšky. A tak máme ještě spoustu času se v místní putyce najíst. Jsme překvapeni nabídkou hotových jídel, já však dávám přednost tlačence. Unavené klouby si zaslouží trochu želatiny. Děti dostávají ovocné poháry se šlehačkou. S chutí zbaští bílou pěnu z povrchu, broskve z poháru však odmítají. Záhy se vysvětluje jejich zdánlivá rozmlsanost, ovoce je nakvašené. A jim ještě není osmnáct let, aby mohly konzumovat alkohol. Čestně vyrovnáváme účty, paní hostinská neméně čestně uznává reklamaci pohárů. A pak už vyrážíme ke lštěnické zastávce. U bílé fabie se loučíme s Hankou a dětmi, za chvíli už sledujeme jen červené koncovky jejich auta. Nám jede za chvíli lokálka do Čerčan. Zde si stačíme ještě dát nezbytnou kávu z automatu, a už přijíždí pražský panťák. Usedáme na sedačky unavení, ospalí, ale spokojení. No a to je vlastně všechno. Dá Bůh, že se zase někdy uvidíme při nějaké další fotovýpravě. Záleží jenom na nás, aby to nebyla až Sázava 2005...

Jak to viděl Ota
O téhle fotovýpravě toho moc psát nebudu. Snad proto, že jsem (výjimečně) víc fotil než mluvil, nechám raději vyprávět obrázky... :-) Faktem je, že na úplném začátku jsem to trochu popletl. Potom se ale map chopily obě Hanky a vyrazili jsme správným směrem. Ještě, že po kolejích se dá jít jen na dvě strany... Protože ještě byla ranní mlha, zašli jsme se hned podívat k Sázavě. Jak to dopadlo? Fanda "dělá umění", Ivo ho při tom fotí a Hanka se dívá.
Ale potom jsme neodolali a tu pohádkovou nádheru si vyfotil snad každý... První zastávkou na naší cestě byl barokní kostelíček na Hradišti. Na jeho hřbitově odpočívá v pokoji m.j. mladočeský politik Grégr (jak nám Fanda vyložil, když hledal jeho hrob). Mne zaujal jiný, zapomenutý náhrobek, a potom pochopitelně i výstupem zchvácená výprava – tentokrát fotografovaná prostorově.
Nemám v úmyslu se účastnit žádné fotosoutěže na téma „barvy podzimu“, ale cestou na Starou Dubou bylo co fotit.
Dokonce i druhá Hanka se vrhla na "umění", že se taktak neskutálela ze stráně. Cestou jsme zjistili, že mlha nad řekou se rozplynula a Sázava se probudila do krásného dne. Jen Fanda toho litoval... Při výstupu na kopec, na němž stojí zřícenina Staré Dubé jsme potkali lesního mužíka Toma a pak už nám nic nebránilo v jeho dobytí.
Bylo krásné počasí a při každém závanu větru byl vzduch plný vířícího padajícího listí. Zatímco někteří účastníci výpravy si neustále měli co povídat, Ivo přemýšlel...
...až do doby, než začal fotografovat propagační obrázek Fandova Nikonu. Mezitím méně unavení účastníci výpravy začali dokazovat, že jablko (Tom) nejenom nepadá, ale ani nevisí (Hanka) daleko od stromu...
Poté, co jsme sešli (ano, já vím, já jsem se skutálel, jak Tom neopomněl zdokumentovat) do podhradí (ves Odranec).
Pokračovali jsme okolo starých i nových mostů na druhý břeh a Posázavskou stezku. Po té jsme došli až do Zlenic, kde má být podle mapy přívoz.
Má být – ale není. Někteří cyklisté to vyřešili po svém.
My jsme namísto toho vylezli ještě na zříceninu Hlásku – takhle nějak mohli vypadat její dobyvatelé. Po krátkém občerstvení v podhradí jsme pokračovali přes Čtyřkoly do Lštění.
Cestou jsme ještě viděli usínající Sázavu, na mostě se přesvědčili, že Ivo neměří 2,1 m... No, a to byl vlastně konec výpravy. Už jenom poslední obrázek při čekání na vlak.

Všechny zde použité fotografie a texty jsou originálními autorskými díly a jako takové podléhají autorskému zákonu.
Jejich další volné používání, kopírování a šíření není dovoleno.

Stránku spáchal Ivo. Chcete-li mu něco napsat, račte kliknout ZDE.